Mobilní dialyzační jednotka 1990-2002

Byla určena pro rekondiční pobyty dialyzovaných pacientů. První výjezd jsme uskutečnili na podzim roku 1990 do Protivanova na Drahanské vysočině. Tomu předcházela myšlenka provádět dialýzu v místě rekreace, protože jinak je její kvalita pro pacienta degradována návštěvou dialyzačního střediska 2 až 3 krát v týdnu vzdáleném mnohdy i několik desítek kilometrů. Zabudováním dialyzační techniky do mobilního zařízení by tato nevýhoda byla eliminována a pro lidi, závislé na dialyzační léčbě, tak jejich zdravotní handicap, alespoň na chvíli ustoupí do pozadí.

Proto jsme se v roce 1988 obrátili na tehdejší Svaz invalidů ve Svitavách, který nás v našem záměru podpořil i finančně. Pro tento účel byla zakoupena stará maringotka. Musela být provedena generální oprava podvozku včetně opravy brzd, instalace chybějícího osvětlení dle vyhlášky o provozu na pozemních komunikacích, rovněž byla zhotovena zcela nová nástavba ze dřeva. Vnitřní prostor dlouhý 8 m byl pomocí přepážek rozdělen na 3 sekce - strojovna, pracovna sester a vlastní prostor pro dialýzu. Následovala instalace elektrického rozvaděče a příslušných rozvodů, instalatérské práce, položení antistatického lina a vybavení interiéru potřebným nábytkem vč. kuchyňské linky a ledničky. Mysleli jsme i na pohodlí pacientů. Maringotku jsme doplnili o barevnou televizi, video, elektrické vytápění, ventilátor a hlavně dvě polohovací křesla. K nim jsme umístili to nejdůležitější - dva dialyzační přístroje firmy Fresenius. Potvrdila se výhoda robustnější konstrukce těchto německých výrobků, které bez větších potíží snesou převoz v dopravním prostředku ne zrovna ideálně odpruženém (moje sedací část tu cestu snášela mnohem hůře, protože prvních pár let jsem při přepravě maringotky celou cestu trávil uvnitř, z obavy, aby se velmi drahé technice nic nestalo). Mezi dalšími zdravotnickými přístroji byl defibrilátor, dýchací přístroj a ionometr pro měření minerálů v krvi a kontrolu složení dialyzačního roztoku. Během let jsme dle možností vybavení maringotky zdokonalovali. Svaz invalidů pro naše potřeby zakoupil dvě malé úpravny vody na principu reversní osmózy a rovněž nový změkčovač vody moderní konstrukce, jenž nahradil ten starý železný a těžký obří válec, který při brždění hrozil, že se vytrhne z podlahy a odletí neznámo kam. Došlo i na instalaci automobilového akumulátoru pro napájení nouzového osvětlení při výpadku proudu. Zároveň byl využit jako zdroj k zabezpečovacímu zařízení , vítající nezvané návštěvníky maringotky hlasitým troubením a blikáním majáku na střeše, kterým by se z našeho zařízení snad mohlo něco v budoucnu hodit. Hodně prací jsme provedli svépomocí, část dodavatelsky.

Pro délku rekreace jsme jako optimum zvolili 10 dnů. Po vytipování rekreačního střediska následoval detailní průzkum. Průzkumná jednotka složená z našeho primáře, technika (tj. mě), a obvykle sestry Hedy vyrazila na místo určení. Rekreační středisko muselo splňovat několik požadavků:

• rekreační středisko situované do krásné přírody pokud možno s atraktivním okolím
• dostatečný prostor pro zaparkování maringotky
• kvalitní ubytování pokud možno bez schodů
• strava v místě ubytování
• třífázová dostatečně dimenzovaná elektrická přípojka
• dostatečný tlak vody pro naše úpravny vody

Kritickým momentem pro zdar celé akce byl přesun techniky. Mezi naše nejvzdálenější místa pobytu patřily Velké Losiny na Šumpersku a Jedovnice na Blanensku. Trasa přesunu byla v těchto případech dlouhá přes 70 kilometrů. Navíc byla maringotka naložena k prasknutí různým spotřebním materiálem a vážila tak kolem 7 tun (skutečně jsme ji zvážili na nájezdové váze). Největší obavy jsem měl, aby vydržel podvozek. Během průjezdu obydlenými končinami naše "Dialýza na kolech" budila pozornost, ovšem bohužel několikrát i u dopravní policie. Většinou ale nedošlo k vážnějším problémům. Jen si vzpomínám, jak jsem tajně ležíc na podlaze mezi zdravotnickým materiálem uvnitř maringotky vyslechl, jak policista říká našemu traktoristovi:

"Ten modrej maják vyměňte za oranžovej, na sanitku zrovna moc nevypadáte".

Do vlastní akce byl běžně nasazen 1 lékař, technik, 2 až 3 zdravotní sestřičky a paní Heda, která prováděla rehabilitace, masáže a starala se o vyplnění volného času rekreantů.

Abychom byli v bezprostředním kontaktu, pro případ nějaké krizové situace jsme si v prvních letech půjčovali od tehdejšího Svazarmu vysílačky. Nebyly zrovna miniaturní, měly poněkud delší antény a navíc byly ty plechové bedny natřené na zeleno. Když jsme se jednou večer s primářem vydali na průzkum okolí, jehož zjev navíc doplňovala maskáčová bunda, byli jsme málem v restauraci inzultováni, neboť ještě v roce 1990 naše výbava vyvolala vzpomínku na agenty STB.

Pobyt našich rekreantů byl zpestřován sportovními aktivitami úměrnými jejich zdravotnímu stavu. Stěžejní bylo plavání. Převážně se dařilo zajistit plavání v krytých bazénech, ovšem nejraději vzpomínáme na venkovní termální bazén v lázních Velké Losiny. Hodně se konaly pěší výlety, které byly zejména pěkné v oblasti jeskyní Moravského krasu. Konaly se i turnaje ve stolním tenise nebo minigolfu.

Stranou nezůstala ani kultura. Dařilo se uspořádat výlety za našimi kulturními památkami. Večer byly na programu besedy a přednášky s lékařem, psychologem nebo zástupcem Svazu postižených civilizačními chorobami. Aby nebylo kultury a sportu příliš, často zaplály táborové ohně.

Nezbývá tedy než bilancovat. Za 13 let bylo uskutečněno 44 desetidenních rekreačních pobytů pro zhruba 600 dialyzovaných pacientů a asi stejný počet jejich rodinných příslušníků. Tyto pobyty měly pro pacienty obrovský význam. Zlepšila se jejich fyzická a psychická kondice. Dostali novou chuť do života i v nuceném soužití s umělou ledvinou. Tyto pobyty jsme neomezovali jen na pacienty našeho dialyzačního střediska ve Svitavách, zejména lidé z Prahy, Brna a Ostravy obdivovali krásnou přírodu při pobytu na Milovech. To, že se rekondic zúčastnili i rodinní příslušníci, mělo kladný vliv pro celou rodinu. Měli možnost se v praxi seznámit s problematikou dialýzy a být svému blízkém ještě větší oporou.

Projekt byl ukončen v roce 2002. Vedlo nás k tomu více důvodů. Jedním z nich bylo, že poslední 3 roky bylo zájemců méně, protože nyní již mnohem více dialyzačních středisek tyto pobyty organizuje samo. Ovšem náš projekt byl přesto ojedinělý, pokud vím, pojízdná ledvina nikde jinde neexistovala. S tím souvisí právě komplikace, kterou nám způsobili naši zákonodárci. V minulých letech bylo možno od policie obdržet povolení k přepravě našeho zařízení po kvalitních silnicích. Nyní to již nelze a naše citlivé přístroje by se musely natřásat po rozbitých silnicích. Ve hře jsou i další legislativní požadavky.

Na závěr musím poděkovat za podporu Svazu postiženým civilizačními chorobami ve Svitavách, vedení našeho dialyzačního střediska INMED Svitavy a paní Hedě Raddové bez níž by rekondiční pobyty neprobíhaly v takové pozitivní atmosféře.

Jiří Sedlák

technik dialyzačního střediska INMED Svitavy